Co má karlovarský filmový festival nebo Karlovy Vary společného s cyklistikou? Pro nezasvěceného čtenáře více, než by mohl čekat. Karlovy Vary totiž byly již od roku 1921 místem, kde obracel nejstarší, nejdelší a nejtěžší český cyklistický závod Praha-Karlovy Vary-Praha, který se dočkal do roku 2010, kdy se jel dosud naposledy, celkem šedesáti pěti ročníků.
Festku však k této 155 km dlouhé výzvě inspirovala ještě jedna událost, která zahrnuje nejenom Karlovy Vary a cyklistiku, ale právě i film. Na zahájení prvního posametového ročníku mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech totiž přijeli na kolech režisér Miloš Forman a malíř a autor proslulých filmových kostýmů Theodor Pištěk, oba nadšení cyklisté a častí spolujezdci. Forman jel celou cestu z Paříže, zatímco Pištěk se k němu připojil u Verdunu.
Letošní jízdy, jejíž trasa vedla z Prahy po méně frekventovaných silnicích přes Lidice, Petrohrad, Valeč a Doupovské hory, se zúčastnilo na čtyři desítky cyklistů, a to nejen na kolech FESTKA, ale i mnohých dalších značek. Účastníci této cyklojízdy reprezentují různé obory lidských činností – od skalních Festkařů přes lidi z byznysu a médií, až po bývalé profesionální cyklisty.
Zlatým hřebem tohoto cyklistického podniku je chvíle slávy a společná fotografie na červeném koberci před hotelem Thermal. Ačkoli početný dav diváků čeká na příjezd filmových hvězd a hostů z řad známých osobností, unaveným, zaprášeným, zpoceným, a někdy i zmoklým cyklistům nadšeně tleská, jako by mezi ně patřili i oni. Praha – Karlovy Vary – Praha – nejstarší a nejdelší česká klasika. Poprvé byla odstartována v roce 1921. Vyhrál Josef Proda-Procházka z pořádající Sparty. Zatím naposledy si na trati dlouhé zhruba 260 km, tradičně na závěr sezóny, mohli závodníci změřit síly v roce 2010.
Jaké to asi bylo na trati v roce 1946 nejlépe ilustruje historka ze Zlaté knihy cyklistiky. Startovali dva tehdy nejslavnější francouzští amatéři Baltin a Bergamasci. První vzdal krátce za obrátkou, druhý při zpáteční cestě na bufetu ve Slaném mrskl kolem o chodník a křičel: „Dál už nejedu, vy jste se všichni zbláznili. Něco tak těžkého není vůbec pro amatéry. Je to trať, jakou u nás jezdí jen profesionálové.“ Nakonec závod přecejen dokončil. Byl patnáctý, ale od vítěze jej dělilo 48 minut. Když doma Bergamasci novinářům vyprávěl své zážitky, nikdo mu nechtěl věřit a v tisku se objevil ironický článek o tom, že natolik podlehl únavě, že si nic nepamatuje, protože 262 km nemůže žádný amatér světa v závodě ujet.